Mám rád ovocný koktejly. Takový, co si po nich člověk krkne a je mu dobře. Fascinuje mě představa namíchat si dohromady cokoliv a pak podrobit svůj žaludek zatěžkávací zkoušce v nulovej gravitaci. O co je to lepší, když někdo smíchá diametrálně odlišný směsi a podá ti pohárek s ještě se škubajícím víčkem. 

Jo, přihořívá. Kdybych to chtěl trošku přirovnávat a jemně zapřehánět, Tone jsou přesně o tomhle. Vemte si naostřený Pelican a dosolte jemností melodickejch nádechů v podání Tristezi. Máte? Dobře. Co nám ještě schází? Geniálnost gradování skladby? Máme. Hradba (v tomhle případě spíš Čínská zeď) zvuku? A čekali jste něco jiného od projektu, kterej má pět(!) kytar? Zamíchat. Vypít.

Průběh intoxikace se může lišit jedinec od jedince. Někdo si plave, někdo si klade. Otázky. Já osobně si lebedim. Proplouvám životem a pozoruju detaily. Někdy víc někdy míň. Když šlápnu na plyn, loď přidá a když vidím něco hezkýho, rozvinu plachty a kochám se. Stejně tak tohle stříbrný kolečko. Někdy pádí z kopce a trhá sebou kameny. Snaží se porušit zajetej kruh a udělat mi z myšlenek elipsu. Pak si to rozmyslí a tiše přede a snaží se mi dát aspirin.

Odvrácenou stranou pokusů s kapalnými směsmi bývá tzv. efekt schodů. Člověk má dojem, že všechno, co před chvílí zažil, není tak skvělé, když se na to dívá z dalšího schodu (jen pro pořádek – směrem nahoru). Originalita okamžiku se ztrácí přímo-úměrně s délkou exkurze a dostavuje se duševní kocovina. Tahle deska je bezesporu našláplá. Jen mě mrzí, že koncem svojí jemnou pompézností a vytrvalým meldováním typově stejných fíglů i trošku škrabká v žaludku.

S odstupem času je ale člověk nakonec rád, že zase zažil něco novýho. [klišé] A to je přece na tom to krásný, ne? [/klišé]

Popularity: 14% [?]

Objekt: Hudební nosič s názvem - Russian Circles - Enter.

Subjekt: dvě šestičlenné skupiny humanoidů ve věku 17 - 65 let.

Cíl: Analýza chování subjektů při poslechu objektu při různých hlasitostech a náladách a vzájemná interakce obou skupin.

Postup: Referenční vzorek subjektů byl rozdělen do dvou skupin, které mají simulovat reálné podmínky poslechu. První skupina (dále jako „posluchači“) byla podrobena poslechu objektu a druhá (dále jako „sousedé“) měla pouze reagovat v oddělených místnostech. Obě skupiny byly odděleny typickým 45mm zdivem. Posluchači byly vybaveni standardním přehrávacím zařízením se středně výkonným zesilovačem a stereo soupravou reproduktorů. Sousedi naopak byly vybaveni veškerým běžným vybavením domácnosti (s mírně nadstandardním arsenálem smetáků a košťat). Rozdělení do skupin bylo provedeno losem, ale i přesto se obě skupiny typicky rozdělili na typickou formaci „ty mladý, co to hulí na plný koule“ (posluchači) a „ty posraný sousedy, co furt mlátí do zdi, protože je to moc nahlas“ (sousedi). Tato náhoda však určitě napomůže interpretaci této studie do běžného prostředí a vylučuje tak nesmyslnost tohoto pokusu.

Aby byla vyloučena účast zarytých audiofilů (a tím zamezeno zkreslení, ba dokonce záměrné deformaci výsledku) byl původní výběrový soubor podroben jednoduchému testu. Jedinci byl v igelitovém přebalu ukázán referenční vzorek pozorovaného objektu. Pokud jedinec začal okamžitě slinit byl vyřazen a nahrazen jedincem jiným.

Průběh: Nejméně polovina posluchačů je přitahováno tklivou, pulsující hudbou s naléhavým motivem. S přibývajícími vrstvami zvuku je u některých jedinců pozorována jemná zasněnost spojená s lehkým pokyvováním hlavy. Zhruba po devadesáti sekundách drtivá většina subjektů reaguje na zahuštění hudby basovou linkou, která je dle slov subjektů považována za „vostrej nášlap“. Je zřetelné, jak jedinci reagují na mohutnější pasáže protkané lehkými chytlavými intermezzi a někteří z nich se již začínají pídit po původu objektu. Někteří přirovnávají první skladbu k poklidnému letu letadlem s nenadálými turbulencemi. Druhá skupina reaguje vcelku jednoznačně odmítnutím hudby a radikálnější jedinci nelení a zkoušejí usměrnit poslouchače nesmělým bušením do zdi.

Další skladba se do chování promítá celkem identicky, až na některé extrémnější případy. Jeden posluchač odmítl další účast na experimentu a další propadl depresím z toho, že ho nikdy nic tak hezkého nenapadlo. Druhá skupina je v zásadě proti jakýmkoliv dalším „hlukům“. Ke konci (a nepochybné gradaci) skladby (označována jako „tudum táááá tudum táááá – týýýý dada) je skupina posluchačů nepochybně stržena nečekanou aranží a začíná pobíhat po pokoji. Po chvíli je jen ráda, že skladba vyústila do poklidného chillout závěru. Rychlý nástup třetí skladby již ale úplně a definitivně rozpoutal vlnu hysterie a menšího záchvatu nepříčetnosti. Lehce „metalová“ pasáž je většinou odmítnuta, ale vzhledem k jinak oslňující produkci je tiše tolerována. Naopak v táboře sousedů byl zaznamenán jeden pokus simulace hry na elektrickou kytaru za pomoci smetáku. Tento pokus byl ale hned v zárodku podchycen zbytkem skupiny a jedinec veřejně označen za přeběhlíka. Během dalšího poslechu již k žádným podstatným jevům nedošlo. Po poslechu celého nosiče byl náš vědecký tým bombardován dotazy ohledně interpreta, distribuce a dokonce byl zaznamenán pokus o uplacení za účelem získání nosiče. Druhá skupina v podstatě dospěla k jednotnému názoru, že produkce byla i přes zdivo značně hlasitá, ale náladovost a povaha hudby jako takové byla vesměs označována jako překvapující a někdy i „neslýchanou“.

Závěr: (pohledem a slovy jednoho z posluchačů) Hmmm. Tězko říct něco jiného než to, že tahle deska Tě uplně pohltí. Nenechá Tě bejt, dokud si jí neposlechneš celou alespoň jednou. Dost možná se Ti bude zdát, že žest treků, který hladí i tahaj, koušou i lížou je skoro i málo. Stručně: ať už vyzdvihnu skvělé střídání náladových, melancholických pasáží s neotřelými riffy a katarzemi zvuku nebo jen procedím mezi zuby, že to má pekelně hustou atmosféru – budu mluvit v podstatě o tom samém.

Popularity: 15% [?]