Mám rád ovocný koktejly. Takový, co si po nich člověk krkne a je mu dobře. Fascinuje mě představa namíchat si dohromady cokoliv a pak podrobit svůj žaludek zatěžkávací zkoušce v nulovej gravitaci. O co je to lepší, když někdo smíchá diametrálně odlišný směsi a podá ti pohárek s ještě se škubajícím víčkem. 

Jo, přihořívá. Kdybych to chtěl trošku přirovnávat a jemně zapřehánět, Tone jsou přesně o tomhle. Vemte si naostřený Pelican a dosolte jemností melodickejch nádechů v podání Tristezi. Máte? Dobře. Co nám ještě schází? Geniálnost gradování skladby? Máme. Hradba (v tomhle případě spíš Čínská zeď) zvuku? A čekali jste něco jiného od projektu, kterej má pět(!) kytar? Zamíchat. Vypít.

Průběh intoxikace se může lišit jedinec od jedince. Někdo si plave, někdo si klade. Otázky. Já osobně si lebedim. Proplouvám životem a pozoruju detaily. Někdy víc někdy míň. Když šlápnu na plyn, loď přidá a když vidím něco hezkýho, rozvinu plachty a kochám se. Stejně tak tohle stříbrný kolečko. Někdy pádí z kopce a trhá sebou kameny. Snaží se porušit zajetej kruh a udělat mi z myšlenek elipsu. Pak si to rozmyslí a tiše přede a snaží se mi dát aspirin.

Odvrácenou stranou pokusů s kapalnými směsmi bývá tzv. efekt schodů. Člověk má dojem, že všechno, co před chvílí zažil, není tak skvělé, když se na to dívá z dalšího schodu (jen pro pořádek – směrem nahoru). Originalita okamžiku se ztrácí přímo-úměrně s délkou exkurze a dostavuje se duševní kocovina. Tahle deska je bezesporu našláplá. Jen mě mrzí, že koncem svojí jemnou pompézností a vytrvalým meldováním typově stejných fíglů i trošku škrabká v žaludku.

S odstupem času je ale člověk nakonec rád, že zase zažil něco novýho. [klišé] A to je přece na tom to krásný, ne? [/klišé]

Popularity: 13% [?]