Někdo mě hodil do vody. Začínám se pomalu potápět a všechno se začíná zpomalovat na rychlost MHD. Kolem se točí miriády drobnejch vodních vírků, co koketujou s bublinama, který se zase naopak chtějí zavrtat do mýho nosu. Jak se nořím hlouběji a hlouběji, slyším další a další vzdálené zvuky – hlasy lidí.

Je to tak. Seidenmatt jsou jedna z mála kapel tohohle žánru, u který se kromě samplů dočkáte i živého zpěvu. A nejen to. Tahle grupička míchá alespoň pro mě do geniálního poměru pomalý ambient pasáže a propletený kytarky s kulhavýma bicíma. Žádný rozvláčný deseti i více minutové (s odpuštěním) onanie. Jen čistá krása.

Najednou dopadnu na dno a koukám kolem sebe. Pár děravejch bot, sem tam vrak a nad hlavou voda. Osedlávám mořského šneka a sešlapuju tykadlo nadoraz. Šnek zběsile vyrazí a pádí co mu sliz stačí. Užívám si jízdu. Sklízím obdivné pohledy zdejších tvorečků a svět se najednou zdá nádhernej. Dostáváme se na malou mýtinku kde poskakuje spousta mořskejch koníků…

A právě tyhle pasáže miluju. Kytary se pěkně promotávaj, flirtujou jedna s druhou a nemají strach z toho bejt tak, jak je továrna stvořila. Řek bych, že to je bez efektů - na efekt. Poslech týhle desky mě maximálně uklidňuje a nabíjí jak novou sílou do života, tak melancholií. V kombinaci s elektronikou nebo klávesami (namátkově třeba song „Applaus“) už mi do absolutního blaha chybí jen jahodový lízátko.

Koukám se jak dovádějí a začínám hopsat s nima. Najednou se v dálce objeví majestátní ponorka a drze si plave do mýho záběru. Je slyšet útržky rádiovejch spojení a dutý zvuky piana, polapený kdesi v břiše ocelového monstra. Vír mě táhne za ní a dál pak na hladinu. Pomalu svítá a na obloze si sluníčko sundavá nedospalky…

Nevím, co víc bych o tejhle desce mohl víc napsat, ale kapelu jednoznačně vystihuje tahle věta: „We play instrumental music since 2001. And we like it.“. Zbejvá jen dodat, že nám se to taky líbí.